Inflace je záludná věc. Dokáže přinést nejen cenovou nestabilitu, ale také kolaps států

Pokud by současné zdražování pokračovalo déle a výraznějším tempem, německý ekonom Gunther Schnabl nevylučuje revoluce ani v některých vyspělých zemích světa.
Už je to téměř rok, co lidé nejen na Slovensku, ale v téměř všech vyspělých zemích světa zažívají velké zdražování. Rodinné rozpočty jsou stále napjatější a spotřebitelé či podnikatelé sledují téměř denně, jak jim rostou cenovky před očima.

Jak je možné, že z ničeho nic nás zasáhla tak velká inflace, jsme si povídali s ekonomem z Lipské univerzity Guntherem Schnablem.

V rozhovoru s Guntherem Schnablem se mimo jiné dozvíte:
– jakým způsobem vyvolávají centrální banky inflaci;
– jak ohrožuje inflace ekonomický růst zemí;
– jaké kroky by měly učinit centrální banky, aby zastavily současné zdražování;
– jakým způsobem se manipulují oficiální čísla inflace, která zveřejňují statistické úřady;
– proč jsme si více než 20 let užívali nízké spotřebitelské ceny.

V současnosti probíhá velká debata o tom, co je skutečnou příčinou narůstající inflace téměř po celém světě. Část ekonomů a analytiků to přisuzuje válce na Ukrajině i nedávné celosvětové pandemii. Vy však vidíte za současnou inflací především monetární politiku centrálních bank. Můžete to vysvětlit?

Já vycházím z učení jednoho z nejznámějších ekonomů Miltona Friedmana, nositele Nobelovy ceny, který tvrdil, že inflace je vždy monetárním fenoménem. Pokud dáváte do oběhu více peněz než celkový objem vyprodukovaného zboží a služeb, dříve či později se to projeví na inflaci. Od začátku tisíciletí můžeme pozorovat, jak centrální banky v mnohem větším množství pumpovaly peníze do oběhu v porovnání s celkovými vyrobenými produkty a službami.

Když říkáte, že centrální banky takto postupovaly už od nového tisíciletí, jak je možné, že jsme ale žádnou výraznější inflaci nepociťovali více než 20 let? Dokonce někteří ekonomové nás strašili z deflace.

Záleží, jak si definujete pojem inflace. V ekonomii není jednotná definice. Rakouská škola považuje za inflaci jakékoli zvětšování objemu peněz v oběhu. Milton Friedman a chicagská škola inflaci charakterizuje jako zvětšení objemu peněz nad rámec vyprodukovaného hrubého domácího produktu (HDP). Ekonomie hlavního proudu zase definuje inflaci jako nárůst cenové hladiny spotřebního koše, ve kterém jsou zboží a služby pro konečné spotřebitele.

Takže z tohoto pohledu jsme byli svědky inflace nejprve na akciových trzích, k nimž se přidaly i nemovitosti a poslední rok můžeme sledovat i výraznější růst spotřebitelských cen.

Proč však začaly růst spotřebitelské ceny až nyní v posledních zhruba 12 měsících?

Záleží to na tom, kam směřují nově vytvořené peníze. Nejprve šli na finanční trhy, kde jsme mohli vidět výrazný růst akcií, jakož i dalších aktiv. Postupně začal přitékat také do trhu s nemovitostmi. Předpokládám, že na Slovensku jste také jistě zaznamenali výrazný růst cen bytů a domů.

Ano, máte pravdu. Za posledních více než dvacet let neustále rostly kromě pár let po ekonomické krizi v roce 2008.

Přesně to je výsledkem uvolněné monetární politiky. Většina těchto nově vytvořených peněz však donedávna nekončila přímo v kapsách běžných lidí. To se ale změnilo s nástupem covidu. Během pandemie, kdy mnoho odvětví nevyrábělo a zaměstnanci seděli doma, se nově vytvořené peníze dostaly i běžným lidem prostřednictvím různých vládních podpor. To roztočilo inflaci v rámci spotřebitelských cen.

Můžeme se na to i takhle dívat, ale je to tak úzký pohled. Během pandemie lidé nahromadili spoustu úspor a do toho dostali ještě obrovský balíček pomoci. Mezitím některé firmy zavřely svůj byznys, případně nastaly problémy s dodávkami. Jakmile skončily lockdowny, tak spotřebitelé začali ve velkém utrácet. Čili najednou jsme měli na jedné straně spoustu peněz a na druhé straně méně produktů či služeb.

Pochopitelně tento konflikt zapříčinil zdražení, avšak ceny základních komodit rostly již mnohem dříve. V souvislosti s inflací jsou důležitá i očekávání. Firmy a producenti počítali s vyššími nákupními cenami již v loňském roce a neočekávali, že by měli začít klesat. To se projevilo následně i na cenovkách finálních produktů a služeb.

Zmínil jste, že oficiální statistika jistým způsobem zakrývala skutečná čísla ohledně spotřebitelských cen. Mohl byste vysvětlit, co tím myslíte?

V rámci statistického měření dochází k úpravám spotřebního zboží a služeb. Například, když v něm máte počítač, který má mnohem větší výkon nebo chladničku s nižší spotřebou, tak statistický úřad to promítne do cen jako snížení, a to díky lepší kvalitě. Na druhé straně ale zhoršení kvality už nezohledňuje. To můžeme vidět u potravin, které jsou často méně kvalitní nebo jsou vyprodukovány neudržitelným způsobem. Horší kvalitu evidujeme i při službách, avšak to už statistici nepromítnou do konečných cen.

Dalším způsobem ovlivňování je změna váhy některých položek ve spotřebním koši. Například v Německu naši statistici v průběhu let dali větší váhu levnému nábytku vyráběnému z dřevotřísky namísto z masivu. A to už nemluvím o jeho kvalitě, případně čase a nervech, které ztratíte při montování takového nábytku.

Třetím důležitým faktem je to, že Evropský statistický úřad do spotřebního koše nezapočítává ceny nemovitostí.

Znáte web shadowstats.com, který pravidelně zveřejňuje mimo jiné spotřebitelskou inflaci v USA, kterou počítají ještě podle nějaké starší metodologie?

Myslíte si, že jejich čísla jsou správná, protože podle nich je současná inflace měřená indexem CPI na úrovni více než 15 procent, přičemž oficiální statistika hovoří jen o růstu necelých 10 procent?
Jak jsem řekl už dříve, všechno to záleží, jak si zadefinujete inflaci.

Co se ale spíše blíží realitě? Více než 15procentní zvýšení spotřebitelských cen v USA nebo necelých 10 procent, jak tvrdí oficiální statistika?
Neznám přesně metodologii shadowstats.com, ale spíše to bude 15 procent.

Centrální banky v čele s americkým Fedem, k němuž se letos přidá i ECB, začaly utahovat monetární politiku. To znamená zvyšování úroků, zastavení odkupu cenných papírů. Myslíte si, že to povede nakonec k ekonomické recesi?

Je to velmi pravděpodobné. Musíte se však na celou problematiku dívat z dlouhodobé perspektivy. Když centrální banky začnou provádět uvolněnou politiku, tak to má krátkodobě pozitivní vliv na ekonomický růst. Z dlouhodobého hlediska je to však pro hospodářství zničující. A přesně naopak to funguje při restriktivní monetární politice. Ta z krátkodobého pohledu škodí ekonomice, ale z dlouhodobé perspektivy pomáhá.

Na jedné straně nebudou vznikat bubliny například na akciových trzích či v nemovitostech. Na druhé straně to vede k mnohem větší efektivnosti mezi firmami, které jsou potom produktivnější. Kromě toho stát nemůže zbytečně utrácet peníze daňových poplatníků a hospodařit deficitně. To vše se nakonec odrazí na dlouhodobém ekonomickém růstu.

A pokud se tam chceme dostat, tak si budeme muset projít „údolím slz“, tedy hospodářskou recesí. Stejně to bylo v 70. letech minulého století v USA. Tehdejší guvernér Fedu Paul Volcker kvůli vysoké inflaci musel zvednout úroky až na téměř 20 procent. To se velmi rychle projevilo na ekonomickém poklesu. Z dlouhodobého pohledu však následně došlo k výraznému hospodářskému růstu.

Když zmiňujete právě toto období 70. let minulého století, USA v té době procházely takzvanou stagflací, tedy žádný hospodářský růst a vysoká inflace. Myslíte si, že se momentálně nacházíme ve stejném stavu?

Já si myslím, že se právě nacházíme v takovém stavu. Predikce HDP hovoří o velmi malém růstu, přičemž inflace měřená spotřebitelskými cenami je na vzestupu. Otázka nyní je dříve, než dlouho zůstaneme v tomto stavu.

Rozhodující bude, jak rychle dostanou centrální banky úrokové míry nad současnou inflaci. Porovnáte-li si jak rychle, resp. pomalu jednají, tak se bavíme o několika letech.

Protože předpovídáte, že inflace zde bude s námi déle, než se proti ní mohou bránit obyčejní lidé?

To je velmi obtížné, neboť inflace je makroekonomický fenomén. Když se bavíme o nárůstu spotřebitelských cen, tak jediným jednoduchým způsobem je nižší spotřeba. Já vím, že to zní tvrdě, a to zejména v případě nízkopříjmových skupin, které většinu svého rodinného rozpočtu utratí na stravu, energie a ubytování.

V Evropě a USA jsme na tom ještě docela dobře, protože jsme relativně bohatí, mnohem větší vliv nárůstu spotřebitelských cen zažívají v rozvojových zemích. Mimochodem, do kterých část naší inflace vyvážíme.

Někdo tvrdí, že bychom měli ochránit před ztrátou kupní síly naše úspory prostřednictvím nákupu nějakých reálných aktiv. Jenže v tomto případě jde o docela riskantní spekulaci. Kdybyste se například rozhodli koupit nějakou nemovitost, tak hrozí, že ceny díky nárůstu úrokových sazeb poklesnou a vy přijdete o část své investice.

Na druhé straně, pokud si necháte peníze na bankovním účtu, tak ztratí kupní sílu díky nárůstu cen. Čili jsme se dostali do velmi komplikované situace, za kterou jsou zodpovědné centrální banky.

Když před více než 10 lety vypuklo Arabské jaro, když došlo k převratům ve více rozvojových zemích, tak se dodávalo i do souvisu s velkým zdražováním v těchto státech. Nehrozí něco podobného pro vysokou inflaci i ve vyspělejších zemích?

Vyloučit to nelze. Inflace, respektive cenová stabilita jde v ruku v ruce s ekonomickou stabilitou. Když podnikatelé nedokážou plánovat kvůli cenové nejistotě, tím pádem méně investují a hospodářství oslabuje, což se projeví na růstu zaměstnanosti, nižší spotřebě a dražších zbožích a službách.

Taková situace se následně projeví iv politické nestabilitě. Centrální banky by se měly snažit vyhnout za každou cenu vysoké inflaci, protože se často projevuje skrytě a záludně. To se ovšem neděje. ECB je stále velmi váhavá. Už před několika měsíci většině ekonomů a analytiků bylo jasné, že přichází období zdražování a nepůjde o přechodný jev. Přesto ve Frankfurtu (sídlo ECB, pozn. red.) stále otáleli s ukončením expanzivní monetární politiky. Vysvětlovali to tím, že musí počkat na potvrzující údaje a podobně. Vyznívá to však velmi komicky.